Rád se s Vámi podělím o několik praktických poznatků z mého chovu výstavních andulek, které chovám od r. 2001.
   Nejprve se rozepíši šířeji o spojitosti chovu, tak jak je známe u chovatelů andulek v návaznosti na vlastnosti andulek nesených po generacích z přírodních podmínek. V dnešní technické a digitální společnosti se čím dál víc člověk vzdaluje přírodě a jejím zákonům, které tu platily od stvoření lidstva a budou platit i pro generace po nás. Naši předci byli mnohem více spjati s přírodou a také z toho mnohé čerpali. Dnešní člověk se snaží v mnohém řídit svým rozumem, popřípadě čerpá z literatury, která však mnohdy je spíše komerční, ekonomická než pravdivá. Myslím, že tímto článkem nesklidím souhlas u specialistů na chov výstavních andulek, ale poznatky, které píši jsou ověřeny v mém chovu a sledováním andulek jak v hejnu, tak při výběrech chovných párů k hnízdění.
   Když jsem v r. 2001 začínal, tak jsem do mnoho věcí většinou zasahoval jako chovatel, striktně jsem vybíral páry, jak budou spolu hnízdit, podle rodokmenu, peří a exteriéru chovných jedinců, příbuznosti a podobně. V budkách byla moje ruka velmi znát: prázdná vajíčka jsem ze snůšek odstraňoval, mláďata podsazoval, aby na hnízdě byla maximálně čtyři mláďata. Chovné jedince jsem dosti střídal, aby samec stihl dvě až tři samice za chovnou sezónu. Nechci tímto říci, že jsem úplně od těchto kroků upustil, jen jsem v posledních letech upustil od svých potřeb, popřípadě nesrovnalostí z některé literatury a více se začal řídit potřebami andulek, citem a trpělivostí při krocích chovatele. Je mi jasné, že pro začátečníka je to těžká situace. Zkušenosti chybí a něčím se člověk řídit musí. Většina chovatelů až na několik výjimek, kterým touto cestou děkuji, své poznatky tají a je to velká škoda, protože nás to brzdí v obohacování a spolupráci.
   Hlavně začátečníkům je potřeba otevřeně a pravdivě sdělovat své poznatky. Mám vyzkoušené, že když se pár andulek najde ve voliéře sám, tak ve většině případů je snůška velmi početná, plná a pár bez problému prosperuje a v pořádku krmí svá mláďata. Kdežto při stoprocentním selektivním výběru se většinou vyskytne dosti problémů. Snůška bývá často neoplozená, mláďata se mnohdy nevylíhnou a mrtvá zůstávají zalíhlá ve vejcích, páry se někdy perou, napadají vylétlá mláďata, či špatně krmí mladé. Jsem proti souboji s nedostatkem času v chovatelství, protože chovatelství je právě o trpělivosti, pracovitosti a klidu. Doba je však taková jaká je, žijeme uspěchaně a proto se i já snažím ve svém chovu vylepšit mnohé při každodenním péči o své andulky.
   Výstavní andulky jsou krásné a ušlechtilé hlavně svým chováním. Trpělivost považuji za druhou nejdůležitější schopnost chovatele. Tou první je samozřejmě sestavení těch správných chovných párů k hnízdění. Jsou dvě činnosti, které v chovu nedělám rád. Za prvé je to úprava masky andulky na výstavu tj. vytrhávání nebo vystříhávání některých pírek. Musím však přiznat, že po dokončení této nepopulární a pro andulky nepříjemné úpravy vynikne krása výstavního ptáka. Tou další je u párů před hnízděním zbavování pírek (opět se dají pírka po jednom vytrhat nebo nůžkami zkrátit) v okolí pohlavního ústrojí andulky. I tato činnost se má dělat s rozumem a u samic většinou není potřeba, protože samička před začátkem hnízdění, kdy vynáší materiál z budky, se většinou oškube sama. Tohle má spíše smysl u samců a to hlavně u dlouhoperých, kteří mají hrubé peří tzv. Buff. Od zkušenějších chovatelů vím, že se tím má údajně zvýšit oplozenost vajec o deset procent. Při sledování výsledků oplozenosti vajec v mém chovu tento názor úplně nesdílím. Jsou páry, které mají dlouhé peří a přesto je jejich snůška plná a naopak. Domnívám se, že oplozenost vajec více souvisí s vhodným výběrem jedinců k sobě. Výborné by bylo, vlastnit co nejkvalitnější jedince v hejnu ve voliéře, chov mít příbuzensky prošlechtěný, zdravě osvěžený nakoupenými andulkami tzv. novou krví a výběr párů poté nechat na samotných ptácích. Přeji mnoho radosti v chovech a pěkné výsledky.